Důsledky rozpínání vesmíru

     Energie energetických strun a fotonů je přímo úměrná frekvenci jejich vlnění dle vztahu. Energie vlnění se rovná Planckově konstantě násobené frekvencí vlnění energetické struny nebo fotonu. Z frekvencí energetických kvant tak můžeme spočítat jejich energii i při jaké teplotě vznikly. Pro přiblížení-frekvence struny o 25 TeV je 6,2*10²⁷ kmitů za vteřinu. S poklesem energie tedy úměrně klesá i frekvence vysoce energetických strun i fotonů.

     Volně letící fotony nemají důvod se měnit a jejich frekvence kmitů zůstává většinou stejná. Přesto i u nich může docházet k výměně energie s okolím tím, že se  za určitých podmínek spojí s dalším fotonem nebo v silovém poli vyzáří část své energie. Hlavní podmínkou spojení je, že jejich vlnová délka tvoří celočíselný násobek kmitů fotonu – například pět z tisíce kmitů fotonu. Pak může dojít k jejich spojení. Vyzáření části fotonu probíhá obráceně stejným způsobem a je závislé na teplotě. Při teplotě blízké absolutní nule se může vyzářit  foton, který je jediným kmitem tohoto vlnění, při vysokých teplotách (například při průletu v těsné blízkosti slunce) se foton může rozdělit až na dva stejné nebo téměř stejné fotony. U volně letících fotonů s rozpínáním vesmíru jejich kinetická energie klesá lineárně s nárůstem rozměrů vesmíru a současně lineárně roste jejich vlnová délka  a potenciální energie, kterou v podstatě představuje gravitace.

     Je reálné předpokládat vzájemnou výměnu energií způsobenou tím, že hmota letí pomaleji než fotony. Potom fotony vyzářené hmotou poblíže středu vesmíru po čase doženou hmotu již dříve vytvořenou a mohou s ní reagovat. Probíhá tak výměna energií a sjednocování energetického stavu hmoty v jednotlivých slupkách vesmíru. Původní energii si zachovávají pouze reliktní fotony a neutrina z doby zprůhlednění vesmíru při tvorbě prvních atomů, protože  jejich srážky nebo interakce s hmotnými částicemi jsou vzácné, třebaže v důsledku spirálového rozpínání vesmíru jsou možné.

     Celková energie energetické struny se skládá z energie vibrací (nepřímo úměrná poloměru jejich kmitů) a z ovíjení (roste s délkou ovinutí – tedy s poloměrem a počtem závitů na délku struny). To platí i pro složené struny kvarků a veškeré hmoty. U nich je však další složkou energie jejich kinetická energie úměrná rychlosti jejich pohybu. S rozpínáním vesmíru klesá teplota vesmíru současně se snižováním energie vlastních vibrací kvarků a tedy hmoty. Narůstá však energie ovíjení, která určuje gravitační, ale i elektromagnetické vlastnosti částic hmoty. To znamená, že úměrně s rozpínáním vesmíru roste gravitace a elektromagnetismus hmoty. Nemůžeme tedy například hmotnost atomu počítat jako konstantní ve všech oblastech vesmíru. Vesmír dle toho musí být centrálně symetrický s vlastnostmi mírně odlišnými v jeho vrstvách různě vzdálených od jeho středu. Nejblíže jeho středu mají částice hmoty nejmenší gravitační sílu a nejvzdálenější jsou nejtěžší. Vesmír si tak sám vytváří dostatek gravitace pro jeho pozdější smrštění.

    Při dosavadních výpočtech je spočítáno, že baryonová hmota tvoří pouze asi 4 % hmoty potřebné pro opětné smrštění vesmíru. Tomu by mělo odpovídat i „zjištěné“ množství galaxií ve vesmíru – 300 miliard. Prověříme-li si tyto údaje z hlediska objemů, dostaneme mírně odlišnou  informaci. Při průměrné vzdálenosti galaxií 3 milióny světelných roků a poloměru hmotné části vesmíru 7 miliard světelných roků by muselo ve vesmíru existovat  10¹¹ (neboli 100 miliard) galaxií a při. poloměru hmotné části vesmíru 13,75 miliardy světelných roků muselo ve vesmíru existovat 7,8*10¹¹(neboli 780 miliard) galaxií. Viz poznámku č.7. Je však reálný předpoklad, že hmotná část vesmíru má tvar disku a tím by se odhadované množství galaxií asi o řád zmenšilo. Z toho vyplývá, že hmota ve vesmíru není rozdělena rovnoměrně a hustota galaxií v okrajových částech vesmírného hmotného disku je menší než ve středové oblasti vesmíru, ve které se nacházíme. V takzvaně „polárních“ oblastech vesmíru se pak žádná hmota nevyskytuje. V nich pouze cirkuluje energie ve formě záření a neutrin. Charakter jejich cirkulace připomíná siločáry permanentního magnetu, které se však pomalu otáčejí. V tomto případě hmotná část vesmíru musí přesahovat 10 miliard světelných roků a celkový rozměr vesmíru včetně jeho fotonového a neutrinového obalu se blíží 20 miliardám světelných roků. To odpovídá stáří vesmíru v našich konstantních jednotkách kolem 20 miliard roků.

     Teoreticky však můžeme využívat energie energetických kvant elektromagnetického pole Země. Jejich jednotlivá vlákna je možno pomocí krystalových měničů spojovat ve stuhy, roviny a trubice a získanou energii využívat. Tato energie vzniká v jádru Země a zejména trhlinami vyvěrá. Je pravděpodobně i podstatou pohonu UFO. Pokud nějakou látku přivedeme do plazmatického stavu a působíme na ni silným elektromagnetickým pole, dojde k usměrnění pohybu atomů určitým směrem a tím i k usměrnění gravitace. Toto zvýšení nemusí být nepatrné. Pokud se podaří gravitony usměrnit do kužele 5 stupňů, zvýší se gravitace 5 184-krát. Pokud usměrníme gravitony do kužele 1 stupeň, zvýší se gravitace 129 600-krát. Jako vhodné médium se jeví rtuť, protože má velkou měrnou hmotnost, je vodivá a je při nízkých teplotách kapalná (případně plynná), takže takže stačí velmi krátká doba pro usměrnění velmi silným elektrickým polem. To je princip pohonu létajících talířů. Ty se skládají ze 3 funkčních částí. Pro posádku nebo roboty je určena vrchní přibližně kulová část odstíněná od působení elektromagnetických proudů a zesílené gravitace. Kruhovou obvodovou část tvoří zásobníky energie a převodníky nízkofekvenční energie 12 až 20 Hz vyvěrající z hlubin Země a vodiče usměrňující tok této energie kolem kabiny posádky směrem dolů. Třetí částí je vlastní pohonná jednotka umístěná pod kabinou posádky. Skládá se z přibližně trojůhelníkového reaktoru s "tryskami" po obvodu reaktoru namířenými směrem dolů. V tomto reaktoru je rtuť a usměrněním průchodu energie získané ze Země do určitých vodičů je možno měnit směr působení gravitace a tím i pohyb létajícího talíře. Gravitace přitom nemusí ani ovlivňovat posádku, protože gravitační působení kolmo na směr usměrněné gravitace je nepatrné. Vzhledem k principu získávání energie neni mezihvězdný pohyb létajícího talíře možný. Pro mezihvězdný pohyb musí sloužit velké mezihvězdné koráby.  

      S růstem kinetické energie i energie celkem se zkracují jednotky prostoru a času daného tělesa. V kosmickém korábu vyslaném ze Země, který se vůči nám pohybuje téměř rychlostí světla stárne člověk vůči pozemskému času pomaleji, ale vnitřně stejně. Jeho kvantový čas je stejný, neboť jeho jednotlivé atomy udělaly stejný počet kmitů, jako by udělaly na Zemi, ale náš konstantní čas se v obou soustavách odlišuje. Každá částice tak v závislosti na své energii, umístění v prostoru a směru pohybu může mít svůj individuální čas. To je princip individuality prostoru a času.

Při návratu na Zemi se kosmická loď vůči Zemi zpomaluje, měřítka rostou a člověk v kosmické lodi rychleji stárne. Na Zemi se vrací ve stavu odpovídajícím jeho stáří na Zemi. Sjednotí se tak kvantový i reálný (konstantní) čas obou soustav. Všechna tělesa i energetická kvanta v jednom místě vesmíru musí mít stejný kvantový i reálný čas. To je princip sjednocení jednotek prostoru a času, který platí v celém vesmíru. Tyto dva principy tak představují vyšší úroveň relativity prostoru a času. 

   Se stavbou hmoty a rozpínáním vesmíru souvisí i vysvětlení otázky, zda světlo má vlnovou nebo částicovou povahu. S rozpínáním vesmíru odštěpují jednotlivá energetická kvanta jednotlivé závity nebo skupiny závitů. Základní kvantum elektromagnetické síly odštěpuje světelné fotony. Fotony však mají o několik řádů větší poloměr a poměrně dlouho trvá než se oddělí. Do doby oddělení mají vlnovou povahu. Po oddělení již získají částicový charakter. Záleží tedy na tom, v jaké vzdálenosti od odštěpovaného základního elektromagnetického kvanta měříme.