Principy relativity prostoru a času

  Pro kinetickou energii hmotných těles platí vzorec E =  m*v². Celkovou energii hmotného tělesa pak vyjadřuje vzorec E =  m*c². To znamená, že například při dosažení desetinásobného zvýšení rychlosti tělesa vzroste jeho kinetická energie stonásobně. To platí pro nízké a střední rychlosti. Při rychlostech blízkých rychlosti světla se však radikálně zmenšují jednotky prostoru a času v letícím hmotném tělese. Nárůst energie potřebné k dalšímu navyšování rychlosti tělesa pak již pokračuje pomaleji a nedostává se tak k nekonečnu. Je tedy možné urychlit hmotnou částici na rychlost velice blízkou rychlosti světla. Čím je však hmotná částice větší, tím více stupňů vnitřních vibrací a rotací v ní probíhá a tím větší odstup její maximální rychlosti od rychlosti světla reálně bude. 

    S růstem kinetické energie i energie celkem se zkracují jednotky prostoru a času daného tělesa.  V kosmickém korábu, který se vůči nám pohybuje téměř rychlostí světla, stárne člověk obdobným způsobem – proti pozemskému času stárne pomaleji, ale vnitřně stejně. Jeho vnitřní kvantový čas je stejný, neboť jeho jednotlivé atomy udělaly stejné množství kmitů, jako by udělaly na Zemi. Pouze jeho jednotky času a prostoru se vůči nám zmenšily. Pokud se těleso rozdělí a jeho jednotlivé části různou rychlostí letí do odlišných částí vesmíru, jejich kvantový čas zůstává stejný, ale náš konstantní čas se v nich odlišuje. Každá hmotná částice tak v závislosti na své energii, umístění v prostoru a směru pohybu může mít svůj vlastní individuální čas. To je princip individuality jednotek prostoru a času. 

    Při návratu na Zemi se kosmická loď zpomaluje, měřítka rostou a člověk v kosmické lodi rychleji stárne. Na Zemi se vrací ve stavu odpovídajícím jeho stáří na Zemi. Sjednotí se tak kvantový i konstantní čas obou soustav.  Všechna tělesa i všechna energetická kvanta v jednom místě vesmíru musí mít stejný kvantový i reálný čas. To je princip sjednocení měřítek prostoru a času, který platí v celém vesmíru. Tyto dva principy tak představují vyšší úroveň relativity prostoru a času.

Je však předpoklad, že dlouhodobé zmrazení člověka by pomohlo velmi významně zmírnit proces stárnutí a člověk by se po dlouhodobém letu vrátil v dobrém fyzickém stavu. Podmínky pro regeneraci buněk při dlouhodobém zmrazení však zatím nejsou známy. 

     Tyto principy mají své další důsledky. Jedním z nich je změna hodnocení vzdálenosti těles vzhledem k jejich poloze vůči nám a ke středu otáčejícího se vesmíru. Jestliže přilétá světelný foton nebo energetické kvantum z blízkosti středu vesmíru, pak  automaticky se jeho vlnová délka natahuje pomaleji než v oblasti Země. Současně se mění měřítka jeho prostoru a času. Při vyhodnocování spektra se těleso, které jej vyslalo, jeví blíže než je ve skutečnosti a to až dvakrát.  Fotony přicházející z vůbec nejvzdálenější fotonové a neutrinové části vesmíru pak mohou pocházet z více než čtyřnásobně menší vzdálenosti než ukazuje výpočet z posunu čar jejich spektra. Důsledkem principů individuality a vzájemného sjednocování jednotek prostoru a času je změna odhadu stáří vesmíru, který by měl být v našich konstantních jednotkách starý přibližně 20 miliard roků.