Vznik gravitace a její vlastnosti
Vznik hmoty je úzce svázán se vznikem jednotlivých sil neboli interakcí. Jako první vznikla gravitace. Ta podle všeho vznikla v první jednotce kvantového času. Její vazebná struna neboli energetický základ je největší, ale podle velikosti je nejmenší. Její účinný dosah byl v době vzniku kvarků jen do 10-35 metru. V současné době je účinný dosah vazebných strun gravitace přibližně do10-21 metru. Ve vzdálenostech větších se gravitace jeví jako velice slabá síla. Pro vysvětlení této nesrovnalosti musíme poněkud odbočit a připomenout si obrázek elektromagnetické cívky, do které pustíme elektrický proud. Kolem cívky vznikne elektromagnetické pole o mnohem větší velikosti než má cívka. Podobné je to i u ostatních sil. Pokud se ultra vysoce energetická (UVE) struna nebo velmi vysoce energetická (VVE) struna pohybuje v prostředí podobných strun, vytváří se kolem ní silové pole, které se od ní kruhovitě šíří a má mnohem větší velikost než její energetický základ a to až o 60 řádů. V tomto silovém poli síla působí kolmo na silokřivky a také na směr pohybu energetické struny (paralela s elektromagnetickou silou). Toto silové pole má snahu dostat se do bezsilového stavu, kdy energetická struna letí podél siločar a její energetický tok a silové pole jsou stejné. Tak se pohyb struny zakřivuje do tvaru šroubovice kolem silokřivek silového pole. Energetická struna při pohybu sama generuje silové pole, což způsobí její zkroucení do šroubovice v níž má její energetický tok a silové pole „rovnoběžný“ směr paralelní nebo antiparalelní. Energetické struny ve vesmíru tj. UVE nebo VVE struny tedy od vzniku vesmíru létají ve spirále, která se zatáčí do kruhu a vytvářejí tak jakýsi věneček nebo kouli. Věneček je při ustálených podmínkách stabilnější a je proto nejrozšířenější.
Mechanismus vzniku gravitonu je následující. Levotočivé UVE kvantum gravitační interakce se při rozpínání vesmíru natahuje a postupně snižuje svou energii odštěpováním jednotlivých závitů. Tyto energetické závity se přeměňují ve velice dlouhovlnné fotony o jedné levotočivé otáčce na délku závitu - na gravitony. Kinetická energie vznikajících závitů se postupně snižuje a jejich délka zvyšuje. jejich celková energie je však stále přibližně stejná. Jenom je část jejich kinetické energie přeměněna na energii potenciální neboli gravitační, kterou za jejich součást běžně nepovažujeme. Gravitační síla gravitonů roste s růstem poloměru jejich závitů. S rozpínáním vesmíru tak prakticky lineárně vzrůstá gravitační síla jednotlivých gravitonů. Gravitační síla celého vesmíru však roste s třetí mocninou poloměru vesmíru, tedy stejným způsobem jako objem. Vesmír si tedy v každém okamžiku vytváří tolik gravitace, aby se mohl po vyčerpání kinetické energie hmoty, neutrin a energetických kvant začít smršťovat.
Frekvence kmitů nejpůvodnějších gravitonů však byla následující. Schrek a Schwarz již v roce 1974 prokázali, že energie gravitonů je nepřímo úměrná energii jejich energetických základů. Gravitony by se tedy svojí energií měly odlišovat nejméně o 60 řádů od základů gravitace. Minimální energie gravitonů byla 1,892 x 10-51 J neboli 1,111 * 10-32 eV. Tomu odpovídá jejich počáteční frekvence 2,28 Hz a klidová hmotnost 10-50 kg. Současná vazebná sila energetických základů gravitace je 39 tun, To odpovídá 2,74 *1040 eV a jejich klidové hmotnosti 6,5 * 10-55 kg. Rozdíl 5 řádů mezi prvotními a současnými základy gravitace přibližně odpovídá rozdílu energií nejenergičtějších kvarků top a bottom a současných kvarků up a down. To potvrzuje, že gravitace vznikala již v první jednotce kvantového času.
V souvislosti s uplatňováním symetrie musíme uvažovat i pravotočivé energetické struny o stejné energii, které jsou v podstatě strunami antigravitace. V počátcích vesmíru jich bylo nepatrně méně než levotočivých energetických strun. Tyto pravotočivé struny antigravitace a levotočivé struny základů gravitace ještě před vznikem hmoty spolu vzájemně zreagovaly a společně vytvořily v několika stupních vzájemných reakcí obrovská množství méněenergetických pravo a levotočivých strun, fotonů, neutrin a antineutrin, které se pohybují rychlostí světla po spirále v okrajových oblastech vesmíru. Hmotnou část vesmíru však ovlivňují gravitačním přitahováním jen v její vnější slupce. Hvězdy ve vzdálenosti větší než 7 miliard světelných let od středu vesmíru mají proto větší rychlost vzdalovéní od centra i od sebe navzájem než hvězdy ve středu hmotné části vesmíru. Přesto i tyto hvězdy letí v postupně se uzavírající hmotné spirále, která v závěrečné fázi rozpínání vesmíru přejde v kružnici. Jejich vektor rychlosti vzdalování od středu vesmíru tak klesá až k nule při maximálním rozepětí vesmíru.
Uvedený mechanismus vzniku gravitace má další zajímavé důsledky. V místě soustředění hmoty a energie roste gravitace a současně roste i gravitační konstanta. Vesmírná gravitační konstanta není ve skutečnosti konstantou, ale roste v rámci celého vesmíru v relativních hodnotách od nuly do jedné, přičemž její hodnota v místech soustředění hmoty a energie je vyšší než v téměř prázdných prostorách vesmíru. V první fázi vývoje vesmíru se tak rychleji než předpovídá teorie z drobných nehomogenit energie staly nehomogenity energie a následně i hmoty a v další fázi jeho vývoje se rychleji (v průběhu 200 miliónů roků a nikoli 400 miliónů roků jako u statického modelu) vytvořily prvotní supergalaxie. V současné fázi vývoje vesmíru větší gravitace charakterizovaná větší gravitační konstantou než je její průměr ve vesmíru drží pohromadě galaxie. Stačí si uvědomit, že gravitony kolem současných ultra vysoce energetických (UVE) strun částic hmoty jsou menší než gravitační fotony kolem původních ultra vysoce energetických (UVE) strun. Přesto přesahují velikost galaxií. To je tedy síla držící pohromadě galaxie. S současné době tento rozdíl gravitační konstanty galaxií oproti prázdným oblastem vesmíru může vzhledem k jejich vzdálenostem činit klidně čtyřnásobek hodnoty a s rozpínáním vesmíru ještě poroste. Součet gravitačního působení vesmíru však zahrnuje všechna gravitační působení. Je proto možné vypočítat průměrnou vesmírnou gravitační konstantu i gravitační konstanty jednotlivých těles. S užitím průměrných gravitačních konstant však musíme být velice opatrní. Vždyť i gravitační konstanta naší poměrně malé Země se dle měření místně mírně odlišuje.
Důsledkem zvýšení gravitace v nižších energetických stupních a při rozpínání vesmíru je rychlost otáčení galaxií a planetárních soustav. Atomy hmoty a volné energetické struny a fotony ve vnějších oblastech galaxií mají totiž o něco silnější gravitační působení než tytéž atomy a energetické struny ve středu galaxií. V důsledku toho jsou těžší a obíhají kolem středu galaxií rychleji než odpovídá jejich velikosti a umístění v galaxii. Prakticky dochází k vyrovnání úhlové rychlosti otáčení vnitřních a vnějších vrstev galaxií. U hvězdných planetárních soustav je rozdíl obdobného gravitačního působení vnitřních a vnějších planet asi miliardkrát menší a není proto pozorovatelný.
Dalším důsledkem je gravitační deformace záření vysílaného z velkých shluků hmoty tj.hvězd, neutronových hvězd, černých děr, supernov a galaxií. U nich dochází gravitační silou centra k posunu spektrálních čar do dlouhovlnné části spektra. Tento posun je jím větší, čím je větší rozdíl gravitační konstanty v místě vyzáření daného fotonu, což je většinou u povrchu těles, oproti průměru ve vesmíru. Současně na ně působí gravitace hmoty a energie z centra vesmíru. O to je posun spektrálních čar větší. Protože rychlost vzdalování jednotlivých těles ve vesmíru měříme z posunu spektrálních čar, měříme chybně i vzdálenost velmi hmotných vesmírných těles z blízkosti centra vesmíru. Tato tělesa jsou ve skutečnosti blíže než vychází výpočty s průměrnými hodnotami gravitace.
Ještě jeden gravitační vliv není v galaktickém a vesmírném měřítku započítáván. U atomů a vyšších soustav počítáme, že soustavu drží pouze gravitace centrálního objektu. Protony a neutrony jsou tvořeny kvarky obíhajícími kolem společného těžiště bez hmotného středu, a přesto jsou stabilní. Správné by bylo doplnit rovnici pro výpočet gravitace v galaktických a vyšších soustavách o působení složek mimo střed objektu.
V galaxiích a vyšších soustavách to představuje rozhodující položku. Například v naší galaxii Mléčná dráha je odhadovaná hmotnost centrální černé díry 4 milióny sluncí, ale odhadované množství sluncí přesahuje 100 miliard. Bez vzájemné přitažlivosti všech složek galaxie a nárůstu gravitace se vzdáleností od centrální černé díry by se galaxie rozpadly.
Zvláštní vlastností vesmíru je systém jeho "okamžitých" reakcí. Každý atom, neutrino i energetické kvantum při rozpínání vesmíru postupně odštěpuje gravitony. Gravitony však mají tak obrovskou vlnovou délku, že trvá velice dlouho, než se od své mateřské částice nebo energetického kvanta oddělí. V tomto mezidobí graviton reaguje na vlivy okolí a tyto vlivy přenáší oboustranně až na mateřskou částici. Proto některé časově nebo délkově vzdálené jevy můžeme v podstatě předvídat. Při hodnocení rychlosti přenosu vzruchu z místa mezi oběma rameny šířícího se gravitačního vzruchu nám vyjde překročení rychlosti světla, což však neodpovídá skutečnosti.
Další z našeho hlediska vyjimečnou možností je možné usměrnění gravitace pro gravitační pohon. Za normálního stavu jsou atomy různě orientované a gravitační působení hmoty z nich složené je na všechny strany stejné. To však neplatí absolutně. V blízkosti velice hmotných objektů nastává ohyb gravitonů směrem k tomuto objektu. Pro nás však mnohem zajímavější je možnost usměrnění gravitace jiným způsobem. V plazmovém stavu hmoty je možno silným elektromagnetickým polem usměrnit atomy v jednom směru po stránce elektromagnetické síly i všech tří dalších sil. To nemusí být zanedbatelné. Pokud bychom dokázali usměrnit je do kužele o úhlu 1 stupeň zvětšily by se tyto síly v uvedeném směru více než dvěstatisíckrát. V dalších směrech by pak byly zanedbatelné. To je dle všeho jeden ze dvou principů pohonu létajících talířů.
Rychlosti vzdalování a zprostředkovaně i vzdálenosti objektů se vypočítávají na základě posunu spektrálních čar prvků. Viz příloha č.5. Tento výpočet však má velké úskalí způsobené gravitačním „rudým“ posuvem spektrálních čar prvků, který není zohledňován. K prvotnímu posuvu spektrálních čar totiž dochází vlivem gravitace již při vyzáření fotonů z povrchu velmi hmotného tělesa. K druhému posunu dochází, když fotony velmi vzdálených objektů procházejí poblíž středu vesmíru. K třetímu posunu spektrálních čar dochází na základě Dopplerova principu při vlastním vzdalování dvou těles. Příležitostně bude možno sledovat i čtvrtý posuv způsobený vlastním velmi rychlým otáčením hmotného objektu. Při součtu těchto vlivů se může velice vzdálený hmotný objekt z okraje vesmíru jevit i čtyřikrát vzdálenější než než ve skutečnosti je. Hmotný objekt z blízkosti středu vesmíru pak může být ve skutečnosti blíže než odpovídá posunu spektrálních čar.
A ještě jedna zajímavost. Při přímočarém rozpínání vesmíru bychom tato nejvzdálenější hmotná tělesa museli vidět v okrajových oblastech vesmíru (pokud ještě existují). Jestliže je vidíme v různých směrech a různých vzdálenostech od centra vesmíru, musí se vesmír otáčet. Pokud by nepůsobila gravitace a otáčení vesmíru, vesmír by se rozpínal přímočaře, až by se zcela rozplynul. Ve skutečnosti by k tomu nikdy nedošlo. V době vzniku první hmoty byla gravitace obrovská. Například 1 vteřinu po vzniku vesmíru by v našich konstantních jednotkách o 11 řádů přesahovala gravitační hustotu (sílu) černých děr a vesmír by se nemohl dále rozpínat.