Zrychlené rozpínání vesmíru

 Vesmír se již v první kvantové jednotce času začal v důsledku převahy levotočivých kvant energie rozpínat zvětšující se  rychlostí.  Při rozpínání vesmíru však tato odpudivá síla UVE a VVE strun klesá s druhou mocninou vzdálenosti. Již po jedné kvantové jednotce času tak můžeme antigravitační působení ve vesmíru zanedbávat a uvažovat pouze o gravitačním působení UVE a VVE strun a později hmoty. Od té doby se rozpínání vesmíru již neurychluje, ale velice mírně zpomaluje - s jednou výjimkou. Tou je rozpínání vnější slupky hmotné části vesmíru vzdálené od středu vesmíru 6 - 8 miliard světelných roků. Ta vlivem rostoucí gravitace fotonové a neutrinové části (slupky) vesmíru urychluje své rozpínání oproti vnitřní hmotné části vesmíru. Zdánlivě zrychlené rozpínání vesmíru se projevuje dodnes. Příčina zdánlivě zrychleného rozpínání je následující. Měříme rychlost těles pohybujících se po spirále, která se postupně přibližuje kružnici a naměřené hodnoty považujeme za rychlost rozpínání vesmíru, třebaže tou je pouze složka rychlosti na spojnici se středem vesmíru. V současné době již větší podíl má složka rychlosti na ni kolmá.
    Příčinou nedorozumění je to, že velikost jednotek času, prostoru a všech sil roste úměně s rozpínáním vesmíru, takže roste i velikost  indukovaných fotonů jednotlivých sil, kterými jsou jednotlivé odštěpené závity jejich energetických základů. Dobře pozorovatelné je to u indukovaného fotonu gravitace - gravitonu. Vliv odvozených neboli indukovaných gravitačních fotonů byl v počátku vývoje vesmíru nepatrný, ale s rozpínáním vesmíru  roste průměr odvozených gravitonů a tím i jejich síla. Celková gravitační síla vesmíru tak stále roste až do skončení jeho rozpínání se třetí mocninou poloměru vesmíru stejně tak jako objem vesmíru. Vesmír si tak průběžně vytváří tolik gravitace, aby se mohl po vyčerpání kinetické energie rozpínání opět smrštit do malinké kuličky.
    V počátcích vesmíru se vnější vrstva strun energetického klubíčka rozpínala více než polovinou rychlosti světla. Po úvodní jednotce kvantového času se vnější vrstva energetických strun vesmíru v důsledku antigravitačního působení rozpínala téměř rychlostí světla a jejich vnitřní vrstva jen nepatrně pomaleji. Ke změně došlo při vzniku hmotných částic. Nejrychlejší hmotné částice se rozpínaly přibližně o polovinu pomaleji než fotony a neutrina vzniklé při anihilaci pravotočivých a levotočivých UVE strun a při vzniku hmoty. Později vzniklé hmotné částice se rozpínaly až o polovinu pomaleji než ty nejrychlejší. To znamená, že hmotná část vesmíru se i nyní rozpíná přibližně poloviční rychlostí než neutrinová a fotonová vrstva vesmíru. Jestliže měříme stáří vesmíru podle nejvzdálenějších hmotných objektů je celkový průměr vesmíru s neutrinovou a fotonovou vrstvou až dvojnásobný oproti hmotné části vesmíru. Při zachování maximální rychlosti světla pak musíme celkové stáří vesmíru poněkud zvýšit. Tomu nasvědčuje i vývoj měření Hubbleovy konstanty. Původní hodnota rychlosti rozpínání měřená v poměrné blízkosti od Země (tedy ve střední vrstvě vesmíru do vzdálenosti 4 světelných roků) byla 50 km s-1 Mpc-1. Z této konstanty vychází celkové stáří vesmíru kolem 20 miliard roků, což odpovídá převrácené hodnotě původní Hubbleovy konstanty 50 km s-1 Mpc-1 pro střední vrstvu vesmíru. Toto rozpínání vesmíru však probíhá ve spirálách, takže je velice obtížné je dobře vyhodnotit.  Přes rychlejší rozpínání podléhají fotony i hmota ve vnější vrstvě vesmíru gravitaci a jejich radiální rychlost rozpínání (směrem od středu) se vlivem gravitace a otáčení vesmíru zpomaluje.
    Ke zjištění rychlosti rozpínání vesmíru se vychází z toho,že stačí znát vzdálenost určitého velmi vzdáleného objektu a jeho rychlost vzdalování.

Při podrobnějším rozboru zjistíme, že předpoklady kosmologického principu, Weylova postulátu i stálé jasnosti supernov typu 1a jsou chybné.

K určení vzdálenosti slouží jako jakési standardy (majáky) supernovy typu 1a. Tyto supernovy vznikají v soustavě hvězdy a bílého trpaslíka, kdy hmota hvězdy se pomalu přelévá na bílého trpaslíka. Když tento bílý trpaslík dosáhne 1,4 hmotnosti slunce,  gravitačně se zhroutí a při slučování jader uhlíku a kyslíku až na jádra niklu, kobaltu a železa hvězda vybuchne. Je předpoklad že výbuch má vždy stejnou jasnost a že z poklesu jasnosti lze vypočítat vzdálenost objektu. Rychlost vzdalování objektu se vypočítá z posunu spektrálních čar, takže výpočtu rychlosti vzdalování objektu od nás nic nebrání. Byly tak zjištěny objekty vzdalující se rychlostí nižší než odpovídá rovnoměrnému rozpínání vesmíru, objekty vzdalující se shodnou rychlostí  a mezi nejvzdálenějšími jsou objekty vzdalující se rychleji než odpovídá rovnoměrné rychlosti rozpínání vesmíru. Z toho je usuzováno, že zhruba od poloviny stáří vesmíru se vesmír rozpíná rychleji než dříve a že je tedy předpoklad jeho postupného rozplynutí.

    Z předchozí stati je zřejmé,že s narůstáním rozměrů vesmíru se zvětšují i rozměry energetických strun gravitace a vzrůstá i síla gravitonů. V prvních fázích hmotného vývoje vesmíru se muselo v bílém trpaslíkovi nahromadit více hmoty (hmotných částic), aby se pod tíhou gravitace zhroutil a následně vybuchl. Jednalo se převážně o vodík. Výbuch pak byl  sice jasnější než u supernovy typu 1a v naší blízkosti, ale efekt růstu gravitace jej překryje. Vzniklá supernova typu 1a je až o desítky procent blíže než by odpovídalo její vzdálenosti vypočtené z hodnocení podle konstantní jasnosti supernov typu 1a.   V oblastech vzdálenějších od centra vesmíru než my je naopak k výbuchu bílého trpaslíka zapotřebí podstatně méně hmoty. Hmotu však ve větším množství tvoří kyslík a uhlík. Vzniklá supernova typu 1a je jasnější, ve spektru má mnohem více těžších prvků a efekt růstu gravitace tak posun spektrálních čar navyšuje. Supernova 1a se jeví dále než ve skutečnosti je. Možné rozdíly jsou v mnoha desítkách procent.

    Jednoduchým rozborem jasnosti supernov typu 1a nelze doložit údajně zrychlené rozpínání vesmíru v současné době. K objektivnímu posouzení, zda se vesmír rozpíná pomaleji nebo rychleji, je zapotřebí metodu výpočtů podle výbuchu supernov typu 1a upřesnit. Přesnější výpočet si vyžaduje přijmout centrálně symetrický model vesmíru, určit kdy a kde supernova typu 1a vznikla, v jakém byla postavení vůči nám a jaké bylo procentové složení prvků bílého trpaslíka, který takto explodoval.      

     Důsledek kvantového rozpínání vesmíru  si můžeme ukázat na příkladě galaxie, která má přibližně stejný počet hvězd a je dvakrát blíže ke středu vesmíru než my. Její poměrná stabilita se v prvním přiblížení počítá podle vzorečku pro kinetickou energii rotující koule W = 1/5*m*r2   kde  m…průměrná hmotnost a r…poloměr  galaxie  V tomto případě má uvedená galaxie při uplatnění principů kvantového vesmíru 2x menší hmotnost než stejně velká galaxie v naší blízkosti. Rovněž poloměr galaxie je poloviční. Galaxie bližší středu vesmíru má dle našich měřítek 8x menší kinetickou energii a teoreticky by mohla obsahovat až osmkrát více hvězd, aniž by se rozpadla. I osmkrát větší galaxie blíže středu vesmíru může udržet svou stabilitu. Dále z toho vyplývá, že s rostoucí vzdáleností od středu vesmíru a rovněž s rozpínáním vesmíru klesá maximální velikost stabilních galaxií i hvězdných planetárních soustav.